Tak zas vyrážíme na další, už ani nevím kolikátou výpravu, do našeho oblíbeného Rumunska mezi oblíbené Rumuny, do oblíbeného hotelu. Odjíždíme v Pátek odpoledne s naloženými čtyřkolkami Journeyman Gladiátor 510,530,X5 a X6 ,klasicky přes Brno, Bratislavu, Budapešť Debrecen, Satu Mare , Sighetu Marmatiei, Dragomirešti do Telciu. Přijíždíme v sedm hodin ráno. Po krátkém vybalení, nasnídání a umytí startujeme čtyřkolky celí nedočkaví na první vyjížďku. Měla by být krátká, ne moc náročná, abychom to hned první den nepřepálili.

Jak už to tak bývá, opak byl pravdou, po středně náročném výjezdu potokem se nám na hřebeni otevřela nádherná scenérie již dobře známých rumunských hor. Po asi pětikilometrové hřebenové cestě jsme začali pomalu přes pastviny sjíždět do zatím neprobádaného údolí.
Cesta, která se zpočátku zdála nenáročná, se rázem změnila v doslova přenášení strojů přes padlé buky. Po této fyzicky náročné práci, kdy jsme si mysleli, že už to nejhorší máme za sebou, jsme přes obrovské véčko – “tak říkáme cestě která je po jarním tání sněhu vymletá do hlubokého V“ -vjeli do potoka, který byl plný větví, padlých stromů a kamenů. Tento potok jsme na pokraji svých sil zdolávali několik hodin v příšerném vedru s jedinou vidinou studeného točeného piva na hotelu. Potok ústil do poměrně široké a hluboké řeky, nebylo cesty zpět, pustili jsme se tedy po proudu a každou chvíli nám Gladiator skoro zmizel pod hladinou. S obrovským strachem, že se voda dostane do sání a nám tím pádem dovolená skončí, jsme po asi dvou kilometrech vyjeli na silnici, po které jsme coby dup byly na hotelu.
Po večerní rekonvalescenci na místním baru, jsme druhý den ráno vyměnili několik roztrhaných manžet a kolem poledne jsme vyrazili vstříc druhému dni naší dovolené. Opět jsme se snažili vyjet jedním z mnoha potoků na hřeben, po několika kilometrech jsme narazili na vodopád, který byl asi tři metry vysoký se sklonem tak 70 stupňů. Po krátkém rozhodování byly připevněny na Jardova Gladiatora dvě kurty, aby mohli ze shora dva z nás jistit čtyřkolku proti převrácení. Stroj vyjel tak jednoduše a bravurně, až jsme z toho byli všichni překvapeni. Další byl na řadě Martin, ten odmítl jištění a vyjel také. Pro ostatní, kteří to viděli, už to byla hračka. Potok pokračoval dál, až k místu, kde Martin udělal školáckou chybu s plynem. Gladiator ho doslova přikryl koly vzhůru mezi kameny pod vodu. Zpod čtyřkolky koukala jen klepající se noha, všichni se zděsili, zahodili kamery, foťáky a běželi na pomoc. Po vyzvednutí Martina z vody se několikrát zhluboka nadechl, pak si dal cigáro a jel dál. Cesta pokračovala ven z potoka do prudkého svahu s tekutým kamením až na hřeben. Opět jsme se kochali nádhernou přírodou mezi pasoucím se skotem. Cesta zpět již byla v pohodě rozbahněnými kolejemi od lakatoše až k forestiérce – „u nás bychom řekly polňačce“ – a domů.
Domů, myslím do hotelu. Bydlíme v hotelu Sonia už po několikáté, máme zde samostatnou budovu s přilehlým bazénem, restaurací a diskotékou. V bazénu, který je na evropské úrovni, je voda z místního potoka ohřívaná kotlem na dřevo, takže zpoza bazénu stále stoupá dým. Restaurace disponuje několika druhy lahvového piva, točené je jen když se sejde více lidí. Takže se lehce stane, že pijeme lahvové a značka se několikrát za večer změní, jak docházejí zásoby. Vaří však výborně a tak je zde příjemné posezení, které „silné kusy“ zakončí diskotékou, na kterou v Rumunsku chodí pouze muži a ti spolu tančí na místní songy.
V pondělí jsme si dali za cíl vyjet na jeden z nejvyšších místních vrcholů FATU 1327m/m. Trasu známe, proto pro nás není problém vyjet potokem a pastvinami až pod kopec. Vlastní výstup je trochu krkolomný. Mohli bychom jet přímo jednoduše přes nízkou kosodřevinu, ale my nejsme žádní likvidátoři místní fauny, což je hned po bezpečnosti naše nejdůležitější zásada a tak volíme cestu, která je podstatně složitější a náročnější. Odměnou nám je nádherný vrchol s výhledem na Tibleš 1839m/m. Tibleš je nejvyšší hora pohoří a chystáme se tam zítra. Po pár fotkách sjíždíme protější stranou do lesa a snažíme se na nestabilní rašelině v mnoha stupňovém klesání najít dřevařskou cestu. Tu jsme našli, ale k našemu zděšení na ní pracují dřevaři a přes obrovské hromady klád se po ní nedá jet. Musíme se vrátit, což není vůbec jednoduché. Rašelina podkluzuje a v obrovském stoupání při plném plynu jde o život. Na sjezd volíme vedlejší údolí, tam už to jde a po dvou hodinách se dostáváme na forestiérku, Následuje silnice asi 40km.
Jak jsem se již zmínil, úterý je dnem výstupu na Tibleš. Je to takový odpočinek, který absolvujeme každý rok. Po dvou hodinách klidné široké dřevařské cesty se dostáváme pod vrchol. Dál už to jde jen pěšky pomocí cepínů a maček. Po obědě se spouštíme krkolomným potokem s obrovskými balvany do údolí. Je to cesta pomalá, avšak důležitá pro kameramana. Za kameramana je letos Luboš. Ten je vybaven kamerou připevněnou na helmě a na rámu čtyřkolky. Záběry jsou unikátní, protože stroje jsou stále na dvou i jednom kole. Na forestierce jsme vložili rychlostní vložku, ta se nám však nevyplatila a Jarda po dlouhém skoku prorazil disk. Pomocí několika kamenů jsme disk vyklepali a prasklinu zalepili lepidlem na sklo. Všichni jsme žasli, jak to drží a přes místní klášter jsme už s lehkým plynem dojeli.
Středa je posledním dnem. Na tento den Jarda, náš hlavní organizátor, navigátor a guru celé výpravy, naplánoval poznávání nových cest. Jeli jsme až do Romuli, kde jsme přes pastviny vyjeli na hřeben. Dlouhou nádhernou cestou s výhledy na obě strany jsme se dostali k pastevecké salaši. Zde se nám dostalo vroucného přijetí od místních pastevců. Museli jsme ochutnat mléko, sýr a měli jsme co dělat, aby nás pustili dál. Další cesta byla jednoduchá, jak už to zde bývá jen kousek, začal neprostupný terén plný křoví a  bočních náklonů. Museli jsme se vzájemně jistit, ale i to k takové výpravě patří. Den jsme ukončili v Dragomirešti na baru.
Večer jsme zhodnotili celou dovolenou. Mohlo být menší horko, více vlhkého terénu, ale jako každý rok to bylo super, žádné úrazy, výborná parta, minimální opravy. Tyto stroje Journeyman plně zvládají jakýkoliv terén bez poruch.
Tak zas za rok, nebo na podzim?
Autor: Martin Bouček
Foto: www.jari.cz

0 komentář
0

Related Posts

Leave a Comment

4 × 3 =