ATV-UTV/Čtyřkolky/JourneyMAN/
G4R
Facebook Favorites More Twitter

Gladiator Z8 “Buggy” on-road show …aneb jak jsem z bahna a močálů na pevný povrch vybředl :)

IMG_20140730_173058
Poněkud netradiční nadpis, že? Dlouho jsem přemýšlel, jak tento článek nazvat, aby nějak jasně definoval „přerod“ dlouholetého bahniče v téměř leštěnkáře. Myslím, že výsledný nadpis v zásadě odpovídá dalšímu pohledu na čtyřkolky/autíčka a asi jako každý dlouholetý uživatel všech možných čtyřkolek jsem dospěl do dalšího levelu.

Možná to znáte sami. Už nějaký ten pátek jezdíte na čtyřkolkách, začínali jste na nějaké té třístovce a postupem času jste se dopracovali k obsahům, které reálně už ani nevyužijete, ale prostě je tak nějak potřebujete (rozuměj „chcete“). Ale pořád si říkáte, že byste zkusili ještě něco dalšího, jiného. I mně se to stalo, uletěl jsem i na vodní a zimní skútr, ale tam holt jsou limity použití, u vodních skútrú nesmyslné restrikce, u zimních zase častá absence toho podstatného – sněhu. Čtyřkolka či autíčko na pásech je meganářez, ale zase jsme u toho sněhu…

Co tedy dále? Jak si zpestřit cestování, výlety, expedice nebo jen bezcílné projížďky? UTV. SSV. Buggy. Autíčko. Pod tím vším jsou už delší dobu známy čtyřkolky s volantem, všeobecně označované jako kategorie UTV nebo SSV. Vynechme nyní kategorii UTV, která přeci jen cílí hlavně na užití v pracovním segmentu a podívejme se na kategorii, která stále ještě definitivně hledá své místo na našem trhu – SSV nebo-li „side by side vehicles“.

SSV, pro zjednodušení jim říkejme „buggy“, jsou ve čtyřkolkovém světě stále ještě relativně novou záležitostí. Není to tak dávno, co první opravdové SSV představil americký Polaris. Tehdy se zjevil model RZR, který v zásadě udal směr, kterým se pak vydali všichni významní světoví producenti. U CF Mota tomu nebylo jinak, před 4 lety byl představen model Gladiator Z6, o rok později pak výrazně inovovaný a sportovně laděnější model Gladiator Z6 EX a vrcholem bylo představení dvouválcového modelu Gladiator Z8 EFI. Dnes už v podstatě „veteránská“ Z6 EX (v budoucnu bude pravděpodobně nahrazena modelem Z550 v designu Z8) ukázala, že i jednoválec dokáže neuvěřitelné kousky a za vše může dostatečně promluvit roční extrémní testování borců z ATV Expedic, kteří sami nechápali, co vše tento relativně „slabší“ model dokázal vyjet, projet a ve výsledku pokořit i věhlasnější značky. Maximálním zadostiučiněním pro tento stroj pak byl fakt, že jeden z hlavních organizátorů, uspokojen dlouhým a bezproblémovým provozem, si tohoto těžce odzkoušeného Gladiatora Z6 EX koupil pro další používání v rámci dalších expedic a prodal svého sedmistovkového „Japonce“…


Gladiator Z6, ať již verze „civilní“, či sportovnější EX, byl bezpochyby chytrým počinem a v zásadě i vzhledem k cenové relaci nevídaným kusem na trhu. Ale výkonově to vzhledem k užití jednoválcové šestistovky logicky nebyla žádná „střela“. V terénu to o rychlostech tolik není, tam se potřebujete hlavně hrabat, a tam výkon stačí, ale přesuny po silnici už taková střelba nebyla. Často říkám, že mi na užití na silnici chyběl „fun factor“. S příchodem modelu Gladiator Z8 ovšem toto už rozhodně nechybí! Síla dvouválce, perfektní řízení, famozní nadčasový design a v tomto segmentu naprosto bezkonkureční cenovka. To vše a mnohé další, nejsilnější Gladiator z dílny CF moto má.

Terenní schopnosti „buggy“ po předchozích zkušenostech s UTVéčky nijak zásadně člověka znalého neudiví, autíčko vyjede i projede téměř vždy to samé, co čtyřkolka, navíc v nějakých extrémnějších sjezdech či výjezdech je stabilnější a člověk se cítí i díky pásům možná bezpečněji. Limity „buggy“ naleznete pouze v boulích, vyjetých kolejích či kličkování mezi stromy, tam logicky velikost a délka trochu překáží. Ale jinak? Spíše člověka překvapí, co projede.

Ale konečně k „tématu z nadpisu“. Víceméně náhodou jsem se dostal ke zmíněné on-road akci, která ve mně zanechala vskutku nevšední zážitky. Měl jsem domluvený test pro časopis Auto 7 a k tomu jednoho z krabice čerstvě složeného Gladiatora Z8 EFI V-Twin. Syrového, nezajetého, s nulou na tacháči. No, zkuste takový stroj půjčit na novinářský test 🙂 …Tak jsem se takhle v půl jedné odpoledne jednoho hezkého letního dne rozhodl, že tu „buggy“ aspoň trošku zajedu. Prvotním účelem bylo jen nutné zajetí, čím více, tím lépe. Vzal jsem plnou, lahev vody a vyrazil za nosem. Doslova, bez navigace, jen směrem na jih. Syrový motor kupodivu funguje zcela nesyrově a velmi ochotně se vytáčí k zajímavým hodnotám. První kruháč. Dám si ho dvakrát, je to fakt zábava. Střídám otáčky motoru, tak jak se při zajíždění má, chvíli 30, pak 70, pak 50, a pak zase trochu výš. Tam kde jednoválec končil svou misi, V-twinko naopak šlape dál a dál. „Je to nový, nehoň to“, to mi cvaká v hlavě stálá poznámka od šéfmechanika…Nějak se mi nechce ta pravdivá slova úplně poslechnout, protože mašina jede po silničkách 2.,3. a asi i X. té třídy prostě skvěle. Volant poslouchá naprosto precizně, odezva od trvdého povrchu je díky přifouklejším pneu (oproti terénu, kdy mívám max do 0,8 Atm, jsem měl na silnici něco kolem 1,2 Atm) výborná a celkově „buggy“ poslouchá jako hodinky.

Po necelé hodince koukám, kde to vlastně jsem. Kamenice nad Lipou. Sakra, to je trochu dál, než jsem plánoval, ale prostě to jelo samo. Vzhledem k tomu, že on-road cesta mě doslova nadchla, padlo rozhodnutí se stavit na dobré kafe a něco k tomu. A kde jinde si dát dobrou sváču, než u důchodců na chalupě, že? Takže z Kamenice dále na jih, až do Jindřichova Hradce a odtud dále směrem na Telč se zastávkou na kávu. Kdo někdy jel na motorce cestou na jih přes malé vesničky Vysočiny a Jižních Čech, dá mi za pravdu, že je tu prostě krásně. Často nové silnice, opravené vesničky, louky, lesy, pohoda. A hlavně, na těhle silničkách auto abyste pohledali. To spíš potkáte traktor nebo kombajn a mládežníky lítající na starých „pařezech“, co jsou slyšet na míle daleko 🙂 . Marně vzpomínám, že by mě předjelo nějaké auto, naopak, díky své svižnosti a obratnosti se často auta stávala tou brzdou přede mnou. Každopádně, dvě hodinky za mnou, chalupa přede mnou a já vychechtaný s mouchama na zubech vylézám ze sedačky a jdu si dát objednanou kávu. Nejsem jediná návštěva, jsou tu i dva malí roštáci, kteří okamžitě zaujímají místo za volantem i u spolujezdce. Ok, jsem zvědav, jak bez nich odjedu, nevím, jak je z toho sundat 🙂 . Po půlhodinové pauze a takřka půlhodinovém ukecávání, za co vyměnit zpět okupovanou Z8mičku, znovu nasedám a stejným stylem, tedy za nosem, se chystám na cestu zpět. Tankování ve Studené ještě nebylo nutné, nicméně vzhledem k cestě polem nepolem jsem případnou absenci paliva nechtěl riskovat. Takže plná a domů. Cesta zpět přes vesnice s poetickými názvy (Pojbuky jsou prostě úžasné 🙂 ) ubíhala opět ve stejném režimu, tedy zvesela a na pohodu. U Mladé Vožice pak mou cestu okořenil souboj s bouřkou, která mě od Pacova zle doháněla. U Blaníku jsem definitivně vyhrál a domů zbývalo jen kolem 20 km, tedy nějakých 20 minut. Cestu jsem zakončil v 18.00, zajel do vrat a začalo lejt podobně jako to komentuje pan Kemr ve známé české komedii. Načasování opravdu par excellence 🙂 . Gladiator je na dvoře zkrápěn letní bouřkou a já pod pergolou se studeným Kozlem hodnotím tuto neplánovanou „zajížděčku“. 330 km (tedy asi jako bych dojel z Prahy do Bratislavy), čas jízdy cca 4 hodiny, projety silnice od rychlostních po ty snad ani neznačené, spousta předjetých aut, několik palců nahoru od řidičů, člověk, co si mě fotil na kruháku, 4 potkané čtyřkolky, několik potkaných „pařezů“, spousta kombajnů a nespočet projetých vesniček. A k tomu mašina, která na sobě neměla ani cákanec a stále vypadala jako by byla vyndaná z té bedny…


A tady mi to právě došlo. Já, bahnič, který několikrát okupoval poslední stránky Quadu vyhrazené pro podobné exoty, protože zapadl vždy a všude a se vším (viz autentická fota 🙂 ), nemá na kolce ani kapku a je maximálně spokojen s vyjížďkou.

Kouknu na sebe, na džínové šortky, na bílé adidasky a čistou softshellku. Sakra, ono to má fakt něco do sebe 🙂 . Zamiloval jsem si to. Silniční palba v „buggyně“. To je ten chybějící článek mojí skládanky! Možná si teď řeknete, proč?

Upřímně, ani pořádně nevím, ale má to prostě něco do sebe. Jste jako v kabrioletu, užíváte si všechno kouzlo jízdy bez střechy, neřadíte, jen šlapete na plyn a jedete vlastně kudy chcete. A taky to hlavně jede. A to dost. Neměl jsem, ale jednou jsem to poslal i do omezovače (a ten je hodně nad 100 km/h…). Projíždění serpentýn, svištění po polních cestách nebo naopak po luxusních nově vyasfaltovaných silnicích má prostě také svoje kouzlo. Možná právě tohle může být nový druh využití těchto úžasných vozítek, které přináší jak pěknou dávku adrenalinu, tak samozřejmě i pocit určité jedinečnosti, neboť si můžete být jisti, že v provozu prostě budete nepřehlédnutelní. I na to „ego“ to má prostě dobrý vliv 🙂 .

Určitě se ze mě nestane ze dne na den kovaný silničář, ale touhle cestou jsem si prostě rozšířil obzory a našel další smysluplné využití vozítek kategorie SSV. Ono totiž míst, kde byste se s podobnými strojovnami dosyta vyřádili, u nás moc není, tak proč nevyužít všechny legální cesty. Doslova.

Jako bonus celé vyjížďky bych znovu vzpomenul ty dva malé špunty (2 a 3 roky). Jejich nadšení, čistá radost z dospělácké buggyny a jejich úsměvy, to byl ten bonus navíc, který je prostě k nezaplacení, ostatně fotka to řekne asi nejvýstižněji 🙂 .

P.S. Týden na to mě zase svrběly prsty, tak jsem si pro změnu vyrazil po obědě do Ráje Čtyřkolek do Humpolce. Zase bez navigace, zase za nosem, tentokrát i s blouděním, což mě ve výsledku vlastně hrozně bavilo ☺. A zase to bylo přes 300 km…Asi ze mě ten silničář nakonec přece jen bude 🙂

P.P.S Když už fakt silničář, tak pořádný. Tyto fotky mluví za vše. Tohle fakt bláto nikdy nevidělo, v červenci to mělo přes 12.000 km a jako zajímavost takřka „okružní česko-slovenskou jízdu“…

Autor: E.D.A, svého času velký bahnomil 🙂
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Autor: admin

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

 

Kategorie článků